Bratr se ženil pozdě, bylo mu 37 a místo, aby mamka předala vodítko nevěstě, začala se starat o ně o oba a později i o jejich dítko. Už to trvá šest let a já neustále od mamky poslouchám, jak už nemůže, jak je to hrozné atd. Když ji řeknu, ať si to vyříkají, tak mi odpoví, že se chce hádat. Už mě to nebaví. raději se trápí než by všechno otevřeně řekla... A já jsem ta špatná, co ji navádím k hádkám... Co byste dělaly na mém místě? Mám chuť mamce příště říct, ať si nestěžuje, když se nechce hádat, ale to neudělám, strašně bych ji ranila... Pavla
|