Jako prcky jsem měla děti u sebe a pak od roku a půl, tak nějak šli do svého aby si na to moc nezvykli, že jsem furt u nich.

My máme 3+1, přítel měl rezervní válendu povlečenou celou dobu co se Eliška narodila. Spal na ní ve vedlejším pokoji asi 3x. Jednou byl nemocný, podruhé podnapilý a potřetí rostly Elišce zuby a vzala jsem si jí k sobě, abych nemusela každou hodinu za ní do pokoje. Nesl to statečně, Elišce je rok a půl a brzy přibude nový přírůstek, tak si zase budeme zvykat na vstávání každé 3 hodiny. Bylo úžasné, že přítel mi pomáhal a 2x v noci vstával on, 2x já. O víkendu jenom on a já spala. Bez něj bych druhé mimi tak brzy nechtěla. Hrozně moc mi pomáhá a jsme mu za to vděčná. Kluci v jeho věku spíš tak na diskotéku nebo někam na fotbal. :)

Tak u nás ani nehrozí aby mimi mělo vlastní pokoj, máme 2+kk, tudíž obývák a ložnici. V ložnici u manželské postele plánujeme postýlku. Pokud se manžel bude potřebovat pořádně vyspat do práce, půjde spát do obýváku na gauč :) Mimi nepůjde nikam, určitě ho chci mít u sebe, minimálně první rok. Po tom roce bych mu možná pokojíček zařídla, byla-li by možnost, ale dřív tedy ne. Udělej to tak, jak to cítíš ty. Tchýně ať si říká a myslí co chce :D

Naše dcera s námi spala v ložnici do 10 měsíců. Je pravda, že vrznutí postele nebo zavření okna jí často budily. Potom jsme jí přestěhovali do dětského pokoje a byl klid. Vydržela v noci déle spát bez přestávky a nebudila se tak často. My měli i více soukromí :lol: navíc, s miminkem trávíte noc vy, ne tchýně, takže bych si do toho nenechala mluvit.

Trochu jsme se nepohodly s tchýní - tvrdí, že miminko by mělo mít odmalička svůj pokojík, abychom ho nerušili my s manželem - vstáváním, chrápáním- já si naopak představovala, že budu mít jako většina lidí postýlku vedle naší postele a občas si mimčo nechám i v posteli u sebe- jak tohle řeště nebo jste řešili u vás? Mělo u někoho mimčo vlastní pokoj, ve kterém spalo hned od narození?